Prezident a jmenování vlády

Návrh nové vlády vzbudil diskuzi, zda prezident musí vyhovět premiérovým návrhům. U ústavních aktů je nutné odlišit aspekty právní a politické. V parlamentní republice je politickou zvyklostí, že prezident vyhovuje návrhům premiéra na obsazení vlády. Zvyklost však není ústavním příkazem. Prezident je totiž na rozdíl od premiéra za jmenování a odvolání vlády právně odpovědný před Ústavním soudem, kde jej může žalovat Senát. I za jmenování vlády může být prezident zbaven funkce. Právní odpovědnost se vyvozuje jen vůči tomu, kdo má svobodu rozhodnutí zvolit mezi správným a špatným. Premiér za jmenování vlády má jen odpovědnost politickou tím, že nezíská důvěru Poslanecké sněmovny. Ale i bez důvěry může být dál premiérem, byť v demisi. Premiér dokonce může usilovat o vyslovení nedůvěry, aby tak otevřel cestu k novým volbám. To učinil i německý kancléř Gerhard Schroeder, který odmítl hlasovat se členy vlády sám pro sebe ve Spolkovém sněmu, aby mohl navrhnout jeho rozpuštění.

Hlava státu svá oprávnění vykonává v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavou a nejsou proti zájmům státu. Pokud toto přesvědčení nemá, podle svého slibu takové rozhodnutí odmítne. Prezident není povinen vyhovět každému návrhu na jmenování, může si vyžádat návrh nový. Prezident Václav Havel odmítl jmenovat viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu Františka Brožíka, kterého navrhla Poslanecká sněmovna, a členy Komise pro cenné papíry, které navrhla vláda. Jestliže prezident již odmítl návrhy Poslanecké sněmovny a vlády a tyto předložily návrhy jiné, je jasné, že prezident může odmítnout i návrh předsedy vlády, když ústavní síla premiéra je slabší než Poslanecké sněmovny. Taková je evropská praxe. Slovenský prezident Ivan Gašparovič odmítl jmenovat viceguvernérem Národní banky Slovenska Vladimíra Tvarošku navrženého vládou se souhlasem parlamentu.  Jeho předchůdce Michal Kováč odmítl návrh premiéra Vladimíra Mečiara na jmenování Ivana Lexu ministrem privatizace. Rakouský prezident Thomas Klestil odmítl návrhy na jmenování některých ministrů z řad Haiderových Svobodných v první koaliční vládě rakouských lidovců a Svobodných.

Pokud by ústavodárce chtěl, aby ministry nejmenoval prezident, ale premiér, tak by to napsal. Stanovil-li, že to dělá hlava státu na návrh jiného orgánu, zdůraznil spolurozhodování těchto orgánů, nikoliv podrobení prezidenta jinému orgánu. Taková součinnost platí i jinde při stejné právní formulaci. Nejvyšší státní zástupkyni jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Vláda nemůže jmenovat někoho, koho ministr nenavrhne, ale neznamená to, že má povinnost vyhovět každému návrhu. Prezident, který odpovídá právně za jmenování vlády, má svobodu rozhodnutí. Ovšem při vědomí, že jeho odmítnutí může vyvolat politický konflikt s premiérem. Premiér se může bránit tím, že podá demisi, a tak odmítne realizovat představy prezidenta o budoucí podobě vlády.