Neústavnost zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek

Skupina senátorů vedená Ivo Valentou navrhla 13. 3. 2017 Ústavnímu soudu zrušení části zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Soudcem zpravodajem je předseda soudu Pavel Rychetský.

Neústavnost právního předpisu může stát na tvrdém a zřetelném rozporu právní normy nižší právní síly s ústavní normou. Například, pokud by obyčejný zákon zavedl aktivní volební právo až od 20 let, je zde zřejmý rozpor s ústavní normou. Neústavnost však může spočívat na měkčích a méně zřetelných důvodech. To je i případ napadených ustanovení zákona. Některá tato ustanovení jsou motivována pochopitelnými argumenty, pokud jsou posuzovány izolovaně, ve svém důsledku jsou však v rozporu s ústavní definicí našeho státu jako státu právního v liberálním slova smyslu.

Pro tento případ lze testovat ústavnost napadeného předpisu z různých hledisek. Navrhovatel je přesvědčen, že napadená ustanovení zákona neobstojí zejména z pohledu kritéria rozumnosti (racionality) právní úpravy, přiměřenosti, vhodnosti a potřebnosti zavádění nových povinností a omezení z pohledu vládní většinou deklarovaného cíle.

Veřejná moc v liberálním právním státě nemá vychovávat občany a vnucovat jim životní styl, který momentální držitel moci považuje za správný. Důvodem není ani údajná nezdravost nějakého životního stylu a údajná zdravost jiného. Konečně v našem státě není trestná sebevražda, pak nemůže být trestné ani jednání, které někdo jiný hodnotí tak, že neprospívá zdraví toho, kdo jej činí. Ústavní soud již dal přednost svobodě svéprávného člověka i v otázce jeho života, neboť je to život jeho, když prohlásil: „V případě svéprávné dospělé osoby, jejíž rozhodovací schopnost není vyloučena momentální situací, není legitimní, aby stát umožnil zásah do její nedotknutelnosti z důvodu ochrany jí samé.“. Proto nelze akceptovat jednání veřejné moci motivované údajnou ochranou zdraví, nikoli osob jiných, ale těch, vůči nimž jsou uvedené zásahy moci namířený.

Veřejná moc v liberálním právním státě se musí zastavit před soukromým životem občanů s tím, že jsou dospělí, svéprávní a rozumem vybavení k tomu, aby jednali tak, jak oni sami chtějí. Příznačně se lze odvolat na slova z americké Deklarace nezávislosti ze 4. 7. 1776: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“. Co je osobním štěstím jedince rozhoduje jedinec sám a rozumná vláda do této oblasti nezasahuje. Svoboda lidí je chráněna i čl. 1 Listiny.

Ústavní soud se k charakteru našeho státu mimo jiné jako státu liberálního přihlásil slovy: „demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem – tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí.“. Ve slavném církevním nálezu Ústavní soud uvedl, že koncepce demokratického právního státu je spjata s myšlenkou liberálního právního státu a prohlásil: „Myšlenka liberálního právního státu totiž vychází z toho, že stát má omezovat svoje státní zásahy a vliv pouze na takové případy, kdy je to nezbytné a kdy to jednoznačně koresponduje s veřejným zájmem.“.

V jiných nálezech Ústavní soud opět zdůraznil, že liberální stát, což je i stát náš, respektuje „liberální myšlenku přednosti lidské osoby před státem“. Místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová z tohoto pohledu použila na uvedený charakter státu pojem „liberální ústavní demokracie“.

V poslední době však můžeme registrovat snahu po stále větší regulaci čehokoli a snahu vnucovat občanům představu dobra ze strany vlády. Taková činnost veřejné moci je nesprávná a neústavní. Výsledkem této činnosti je i napadený zákon. Na jeho obhajobu pronesl ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík slova: „Tohle je tak strašné zlo! Myslím, že problémem české společnosti je extrémní míra tolerance vůči těmhle věcem.“. Ministr chce bojovat ve jménu svého dobra proti zlu a za zlo považuje i toleranci. Tolerance byla a je hodnotou pozitivní a v zásadě vyjadřuje postoj: „nerušeně žij a neruš život můj“. Nyní s tímto postojem chce vláda bojovat. Navrhovatel chce naopak tento postoj bránit a bojovat s vládní většinou.

Senátor Jaroslav Kubera tento spor charakterizoval slovy: „Zákaz kouření není o zdraví. Je o ztrátě našich konzumních svobod a kontrole mas, o zisku pro ty nahoře.“. Senátorka Eliška Wagnerová obranu liberálního právního státu vyjádřila slovy: “Tento zákon je skutečně o míře liberalismu. Tak, jak tady byl předložen, a tak, jak tady i zaznělo z různých přednesů, jsem trošku vyděšená, protože to svědčí o tom, že pochopení pro liberalismus tady přece jenom nepanuje tak veliké. Ale náš stát, demokratický právní stát, je interpretován jako liberální právní stát. Rusko oproti tomu je naprosto neliberální stát. A tam, jak jsem se dočetla teď nedávno v tisku, skutečně plánují už absolutní zákaz kouření, absolutní zákaz konzumace alkoholu. To bude samozřejmě to hrozně zdravé. Vnutí se obyvatelstvu, aby žilo zdravě. A to přece není úloha zákonodárce, vychovávat dospělého člověka takovýmito opatřeními. To prostě není, ale O.K. V tomto případě jde – a tady správně bylo řečeno opakovaně – o ochranu nekuřáků před škodlivými vlivy kouření v restauracích, ať už jde o hosty anebo o obsluhu. To je naprosto plausibilní, naprosto srozumitelné a je to v pořádku. S tím já souhlasím. Je potřeba hledat ochranu. Máme tady dvě práva, která soupeří. Z jedné strany ochrana zdraví a z druhé strany autonomie vůle, když tedy pominu ochranu vlastnictví. To jsou velmi silná práva, zejména autonomie vůle, která je skutečně základem svobody. A teď teorie je, že se má hledat takové řešení, které by umožnilo maximalizaci obou těchto práv, aniž by zkrátilo jedno nebo druhé nad přípustnou míru. Tento zákon zkracuje autonomii vůle nepochybně, velmi a nad přípustnou míru…

Ale toto, co je nám tady předkládáno, to je opravdu útok na liberální, demokratický právní stát. Já vím, že je to nepopulární, budu nepopulární u celé řady lidí, s tím vědomím to říkám. Kouření není populární agenda u většiny lidí. Já to vím. Ale prostě ono to začíná u kouření a pak to skutečně může jít dál, dál, dál. Nesmí se to ani u kouření ani u jiných věcí.“.