Boj soudců o soudce

Ústavní soud rozhodnutím z dubna 2006 nepřímo zasáhl do rozhodování správních soudů ve věci justičních čekatelů i odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci kárného řízení proti státnímu zástupci. Konstatoval přitom, že vztah státního zástupce ke státu je pracovně právním vztahem, v němž státní zástupce i stát mají rovné postavení. Postavení soudců i státních zástupců je přitom obdobné. Obě právní profese se řídí zákoníkem práce, pokud zákony o soudcích nebo státních zástupcích nestanoví jinak. Pokud podle Ústavního soudu je kárné řízení ukončující funkci státního zástupce či soudce pracovněprávním aktem, je pak pracovněprávním aktem odvolání z funkce předsedy soudu či vedoucího státního zástupce i jmenování do funkce soudce či státního zástupce. Pak ovšem v případě sporu nesmí rozhodovat soud ve správním soudnictví ani Nejvyšší správní soud, ale senát okresního soudu, kde jsou zastoupeni přísedící, jak stanoví občanský soudní řád i naše závazky k Mezinárodní organizaci práce.

Nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nejmenování justičních čekatelů soudci, kde kritizoval prezidenta, je tak protiprávním zásahem do oblasti, která přísluší pracovnímu soudu, ne správnímu. Žádný zaměstnavatel, ani stát, není povinen přijmout zaměstnance jen proto, že ten má zájem o určitou funkci. Zákonné podmínky pro jmenování soudcem splňují spolu s justičními čekateli tisíce advokátů, státních zástupců, asistentů soudců či soudních exekutorů. Je zřejmé, že počet míst soudců je omezený a nelze uspokojit každého, kdo se soudcem chce stát. Justiční čekatelé nejsou ze zákona nadřazeni při přijetí na místo soudce před jinými právníky splňujícími zákonné podmínky pro soudce. Ústavní soud zmnožil sporná rozhodnutí o justici samotné. Je v zájmu státu, aby se tato situace vyřešila a soudnictví se věnovalo rozhodování sporů občanů a ne řešení sama sebe.