Ústavní soud vzkázal – nevěřte soudům

Ústavní soud se zabýval vadami ve fungování Krajského soudu v Brně při přidělování přísedících do jednotlivých soudních senátů. Druhý senát Ústavního soudu nálezem z 3. 8. 2016 (II.ÚS 2430/15) i třetí senát Ústavního soudu nálezem z 6. 9. 2016 (II.ÚS 3383/14) je nenapravily.

Třetí senát v zářijovém nálezu nebyl jednotný a ústavní soudce Radovan Suchánek vyjádřil odlišné stanovisko, že možnost svévolného výběru přísedících ze strany předsedů senátů bez veřejně stanovených pravidel je porušením ústavního práva na zákonného soudce. Zbylí dva soudci Jan Filip a Josef Fiala zamítli ústavní stížnost z důvodu, že argument o absenci pravidel pro přidělování soudců na Krajském soudě v Brně byl vznesen až v ústavní stížnosti. Nepřevzali pochybnou věcnou argumentaci druhého senátu Ústavního soudu.

Naprostá většina lidí očekává, že soudní senát, který je jim přidělen, je sestaven podle pravidel. Je to předpoklad důvěry lidí v soudní systém, že soudci dodržují právo. Je rozdíl, zda účastník namítá nesprávné obsazení senátu z důvodu osobního vztahu k soudci, o kterém ví jen on, či z důvodu protiprávního složení senátu, kdy chybu způsobila soudní moc sama. Ústavní soud fakticky lidem vzkázal – nevěřte soudům a vždy si při začátku soudního řízení ověřte, zda máte správné soudce a přísedící. Pokud chybu zjistíte až později, Ústavní soud se vás nezastane, byť právo na zákonného soudce a soudní senát je ústavním právem.

Druhý senát Ústavního soudu předsedy Vojtěcha Šimíčka v srpnovém nálezu popřel nutnost rozvrhu práce soudu jako veřejně přístupného dokumentu, který musí obsahovat pravidla přidělení věci konkrétnímu soudci či senátu a přidělení přísedících do soudních oddělení (senátů). Podle Ústavního soudu stačí, když tato pravidla jsou interní a neprokáže se manipulace. Druhý senát Ústavního soudu nepochopil, že rozvrh práce preventivně brání manipulacím a nevydání jeho podstatné části, což jsou pravidla pro přidělování přísedících, umožňuje manipulaci a korupci. To, že rozvrh práce neurčuje pravidla pro přidělování přísedících, je šlendrián soudů a je protiprávní. Na Krajském soudu v Brně si odechli a slaví, ale slaví svou hanbu. Neschopnost soudu vydat a zveřejnit zákonný rozvrh práce, v němž budou pravidla pro přidělování věci soudcům i přidělování přísedících do senátů, je trestuhodná, jelikož nejde o nic nemožného. Kdo nechce manipulovat s trestními kauzami a zná zákon, s tím nemá problém.

Tristní dopad má srpnový nález druhého senátu Ústavního soudu na soudy, které měly rozvrh práce v pořádku - například Krajský soud v Hradci Králové. Ty si situaci ztížily tím, že stanovily pravidla a podle nich jednaly. Zatímco soudy, které veřejná pravidla nestanovily, si mohly vše pružně přizpůsobit dle různých zájmů. Přístup Ústavního soudu vede k závěru, že soudy právo dodržovat nemusí. Pokrytecké je to ve vztahu ke správním úřadům. Ústavní soud by netrpěl správním orgánům, pokud by něco dle zákona měly upravit v písemném veřejném dokumentu, výmluvu, že to měly upraveno interně s tím, že se neprokázala manipulace. Ústavní soud má jiný měkčí metr pro soudy a jiný pro ostatní orgány. Druhý senát vyšel ze zásady, že právo platí jen pro někoho.

Přísedící jsou projevem principu, že zdrojem veškeré moci, tedy i soudní, je lid. Lid se v soudnictví, zvláště trestním, podílí na rozhodování formou přísedících, kteří mohou přehlasovat soudce. Tím, že Ústavní soud akceptoval možnost výběru přísedících předsedy senátů, degradoval přísedící na pouhou ozdůbku. Předseda senátu bude totiž preferovat přísedící, kteří mu nedělají problémy a přebírají jeho názor. Znal jsem docenta sociologie, který byl zvolen přísedícím a nikdy nebyl k soudu pozván. Když se tázal na soud, jak je to možné, odpovědí mu bylo, že je to věc předsedů senátů a záleží na nich, koho si vyberou. Byl to hodný člověk, a nikdy by předsedům senátů problém nedělal. Ovšem zřejmě je odpuzovalo to, že je docent sociologie. Báli se, že by jim do toho mluvil.

Ústavní soud prokázal, že když jde o soudy, musí právo stranou. Takový přístup však není akceptovatelný pro Parlament. Ten může demokratický prvek v soudnictví zachránit obnovením porot, které byly u nás zavedeny v 19. století, jež budou tvořeny náhodným výběrem a ne výběrem soudců.

V rozhovoru pro Českou justici 10. 9. 2016 předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa prohlásil, že nelze porovnávat platy soudců a učitelů. Toto prohlášení je falešné. Soudci nejsou nedotknutelní nadlidé. Jako lze porovnávat špatnou a dobrou práci kohokoli, lze porovnávat i platy soudců, lékařů i učitelů za dobrou či špatnou práci. Neschopnost některých soudů vydat řádný rozvrh práce a snaha Ústavního soudu tuto věc přikrýt posílají náš soudní systém na dno práva. Trestní justice v Čechách, na Moravě a ve Slezsku tím nedosahuje evropských standardů, což může vést k tomu, že k nám jiné státy nebudou vydávat stíhané osoby dle mezinárodních a evropských zatýkacích rozkazů. V tomto světle chápu britské rozhodnutí opustit Evropskou unii, jako rozhodnutí státu se soudním systémem, který nechce být v jednom spolku se státem, kde právo platí jen pro někoho, neplatí pro soudce, a kde demokraticky prvek v soudnictví je trvale oslabován.