Ústava o prezidentovi nelže

Karel Hvížďala v textu Opět chceme měnit Ústavu (Aktuálně.cz 25. 2. 2015) tvrdí: „Doposavad je možné odvolat prezidenta jen kvůli velezradě, což většinou znamená spolupráci s tajnými službami nepřátelského státu nebo účast na protistátním spiknutí.“. To je ukázka špatné novinářské práce. Pravdu má totiž Ústava, která v článku 65 odstavec 2 od roku 2012 stanoví: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku“. Tedy prezident může být žalován nejen pro velezradu. Příkladem právní odpovědnosti prezident s výkladem pokrývající až politickou odpovědnost je žaloba podaná Sněmovnou reprezentantů roku 1868 na amerického prezidenta Andrew Johnsona, kde mu vytkla mimo jiné „averzi proti Kongresu USA“. Andrew Johnson (1808-75) nakonec těsně odsouzen Senátem nebyl, protože scházel jeden hlas do nutných dvou třetin senátorů.

Ústava nelže a je nutné její text dodržovat. Nelže ani, když dává určité pravomoci prezidentovi. Říká-li Ústava, že prezident jmenuje ministry, ratifikuje mezinárodní smlouvu a činí další věci, pak dává tato práva prezidentovi. A prezident není sluha ani premiéra, ani novinářů.

Pokud by náš ústavodárce chtěl, aby ministry nejmenoval prezident, ale premiér, či ratifikaci smluv prováděl Parlament, tak by to jednoduše napsal. Stanovil-li, že to dělá hlava státu na návrh jiného orgánu, zdůraznil spolurozhodování těchto orgánů, nikoliv podrobení prezidenta jinému orgánu. Taková součinnost platí i jinde. Nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Vláda nemůže jmenovat někoho, koho ministr nenavrhne, ale neznamená to, že má jen ceremoniální povinnost vyhovět každému návrhu. Může jej odmítnout a vyžádat si nový.

Pokud se někomu nelíbí, jak konkrétní prezident využívá pravomoci, musí vyhrát prezidentské volby. Politické spory v demokracii se mají řešit u volebních uren, ne v soudních síních. Úvahy o sesazení prezidenta, protože realizuje svá ústavní práva a nejedná dle pokynů parlamentu či vlády, připomínají proces s francouzským králem Ludvíkem XVI., kterému parlament vyčítal, že vetoval některé proticírkevní zákony, byť mu to umožňovala francouzská revoluční ústava. Existuje-li dělba moci, nelze sesazovat státní orgány za to, že vykonávají svá ústavní práva, jen proto, že se to jinému orgánu nelíbí.