Útok Ministerstva spravedlnosti na práva člověka

Ministerstvo spravedlnosti zaútočilo na generála Vězeňské služby Petra Dohnala za to, že si dovolil napsat dopis prezidentovi a premiérovi, kde kritizuje okolnost svého odvolání z pozice ředitele Vězeňské služby a že tyto názory vyjadřuje i jinde. Ministerstvo spravedlnosti, které řídí Helena Válková z ANO, prohlásilo: „Příslušník bezpečnostního sboru nemůže veřejně a v rozporu se služebními předpisy hodnotit oprávněnost svého odvolání.“. Ministerstvo a ministryně vystupují jako představitelé státu a tedy je nutné jejich akty hodnotit jako akt útoku výkonné moci na ústavní právo člověka šířit své názory. Jde o ústavně zaručenou svobodu projevu, kam patří i svoboda kritiky státních orgánů. Toto právo patří všem lidem, včetně zaměstnanců a představitelů státu. Ministerstvo spravedlnosti neví, že ústava platí i pro něj a ústavní práva člověka nemůže omezit. Psát prezidentu republiky jako hlavě státu může každý, vězeň i příslušník Vězeňské služby. Využití práv není důvod pro mocenskou kritiku ze strany ministerstva.

Jednání ministerstva je příkladem, že i 25 let po listopadu 1989 jsou ohroženy základní hodnoty, z kterých studentská vzpoura vznikla. Jedním ze studentských požadavků byl požadavek svobody slova. Útok ministerstva na Dohnala za jeho veřejně vyslovené názorové hodnocení nezákonného rozhodnutí ministryně spravedlnosti je útokem na možnost vyjadřovat jiné názory, než názory držitelů moci. Prohlášení ministerstva, o kterém musela Válková vědět, je projevem toho, že názorové oponenty vnímá jako nepřátelé. Můžeme být rádi, že Válková nepůsobí v době protektorátu či 50. let 20. st.

Útok na generála Petra Dohnala ve spojení s nedávným nízkým útokem Jiřího Zlatušky z ANO na Václava Klause za jeho názorové hodnocení ukrajinské krize v textu Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině z 15. 4. 2014 otevírá otázku, zda jde o náhodu či tito dva poslanci reprezentující politickou divizi firmy Agrofert - ANO nejsou důkazem o tom, že toto uskupení útočí na ústavní práva lidí jako taková. Chce-li někdo stát řídit jako podnik, je logické, že mu práva lidí nemusí být pochuti. Vždyť v podniku se o rozhodnutí nehlasuje a rovněž svobodná kritika šéfů či majitelů není vítána. Je katastrofou pro sociální demokracii, která si ideově váží práv člověka, že přijala vládnutí s takovými politiky. Svoboda projevu a svoboda kritiky držitelů moci není pouhou teoretickou hodnotou, o které se debatuje na lidskoprávních konferencích, ale je součástí práv každého člověka, nejen novinářů. A každému člověku, včetně Petru Dohnalovi, musí být přiznána a v jeho prospěch hájena.