Prezident brání Ústavu

Václav Žák v textu „Český prezident by se měl chovat jako britská královna“ (Právo 28. 5. 2013 s. 6) se nemůže smířit s přímou volbou prezidenta a s tím, že je u nás prezident právně odpovědný a proto může uvážit, zda určitý akt učiní. Žák nesmyslně dává za vzor pro parlamentní republiku britskou parlamentní monarchii, což je obdobné jako kdyby prezidentskou republiku připodobnil absolutní monarchii v Saudské Arábii.

Rozdíl mezi parlamentní republikou a parlamentní monarchií je v tom, že král není demokraticky ustaven a není právně odpovědný. V parlamentní republice má prezident demokratickou legitimitu a právní odpovědnost. Ústava České republiky říká: Prezident může být obžalován pro velezradu či hrubé porušení ústavy a zbaven funkce Ústavním soudem. Ústava Polska říká: Prezident může být obžalován Národním shromážděním pro porušení ústavy a zákonů či spáchání trestného činu. Soudí jej Státní soud. Ústava Slovenská říká: Prezidenta může na základě žaloby Národní rady sesadit Ústavní soud pro vlastizradu či jiné porušení ústavy nebo na základě návrhu Národní rady odvolat lid v referendu. Ústava rakouská říká: Spolkové shromáždění může podat žalobu na prezidenta Ústavnímu spolkovému soudu. Trestem je ztráta úřadu, je možné vyslovit i ztrátu politických práv. Rovněž může být na návrh Spolkového shromáždění odvolán lidem. Německá ústava říká: Spolkový sněm či Spolková rada mohou obžalovat prezidenta u Spolkového ústavního soudu za úmyslné porušení ústavy, trestem je ztráta úřadu. Řecká ústava říká: Parlament může obžalovat prezidenta za velezradu a úmyslné porušení ústavy před zvláštním soudem složeným ze soudců Nejvyššího soudu a členů Státní rady.

Obvykle je prezident žalován parlamentem a někdy jím také souzen, většinou je souzen zvláštním soudem. Výsadou prezidenta bývá, že jej soudí jen za určité delikty, které jsou však někdy vágně formulovány. Například při žalobě na amerického prezidenta Andrewa Johnsona 1868 mu Sněmovna reprezentantů vyčítala „averzi proti Kongresu“. Spíše politické důvody byly užity i při dvou neúspěšných pokusech odvolat rumunského prezidenta Traiana Basesca 2007 a 2012. Politický charakter měla i žaloba skupinky senátorů na Václava Klause roku 2013, která se neštítila ani lži, když uváděla, že Václav Klaus odmítl ratifikovat „mezinárodní smlouvu, která byla jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána…“. Ani jeden ze dvou předmětných mezinárodních závazků Václav Klaus nesjednal, ani nedal zmocnění k jejímu sjednání. Nesmyslnost této žaloby, která byla Ústavním soudem odmítnuta, však nepopírá právní odpovědnost prezidenta.

Protože má náš prezident právní odpovědnost, musí mít i možnost posoudit, zda určitý úkon, který má učinit, je v souladu s ústavou a zájmem státu a odpovídá jeho slibu, že bude svůj úřad vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tak jednají i jiní prezidenti v parlamentních republikách. Slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem pro správu a privatizaci národního majetku v listopadu 1993. Podle vzpomínek vedoucího prezidentské kanceláře, kterému prezident tlumočil obsah hovoru, premiér prezidenta „důrazně požádal, aby jmenoval Lexu ministrem privatizace. Hnutí za demokratické Slovensko prý má finanční problémy, budou předčasné volby a je třeba shánět peníze. Když Lexa jako ministr privatizace splní svou úlohu, premiér jej, jak řekl, kopne do zadku.“ Prezident nejmenování zdůvodnil: „Pán Lexa nesplňa predpoklady na vykonávanie tejto funkcie a nemá ani moju osobnú dôveru“. V kancléřském systému německém odmítl spolkový prezident Theodor Heuss v roce 1953 návrh kancléře Konrada Adenauera jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera pro jeho podporu trestu smrti. V Rakousku prezident Thomas Klestil odmítl roku 2000 jmenovat dva ministry za krajně pravicovou stranu Svobodní, navrhované kancléřem Wolfgangem Schüsselem z Rakouské lidové strany v jeho první koaliční vládě. To se však stalo formou předběžných konzultací, kdy Schüssel, vědom si problematičnosti koaličního partnera, na něhož reagovala Evropská unie diplomatickým bojkotem, si předem chtěl zajistit personální shodu s prezidentem na členech vlády. Rakouská právní teorie uznává, že prezident není povinen učinit to, co je mu navrhováno, včetně návrhu kancléře na jmenování člena vlády.

Náš prezident je oprávněn chránit své pravomoci před uzurpaci jinými státními orgány. Musí být pro něj rozhodující znění ústavy a ne novinářské komentáře. Tím chrání dělbu moci a brání ústavu proti těm, kteří ji chtějí zničit, aniž by ji řádně změnili v Parlamentu.