Žaloba na prezidenta – lež a pokrytectví

Motto - Jaroslav Janouch: "Opět nazýváme své oponenty zrádci, opět je stavíme před soudy a opět to maskujeme vznešenými slovy, aby to vypadalo, že děláme pravý opak toho, čeho se dopouštíme ve skutečnosti."

 

Ústavní soud zastavil řízení o žalobě na prezidenta Václava Klause. Žaloba mimo jiné vytýkala Václavu Klausovi, že neratifikoval či opožděně ratifikoval dvě mezinárodní smlouvy. Dle žaloby je neústavní, pokud prezident neratifikuje „mezinárodní smlouvu, která byla jím samotným nebo vládou z jeho pověření sjednána…“. Ovšem v prvním případě rozhodnutí o změně Smlouvy o fungování EU nejde o mezinárodní smlouvu, ale o rozhodnutí Evropské rady, kde se jednání účastnil premiér. Je jeho věcí, aby si opatřil souhlas prezidenta, pokud je pro přijetí závazku nutná prezidentova ratifikace. Pakliže takový souhlas prezident nevyslovil, nelze se divit jeho odporu k ratifikaci. Ve druhém případě Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě došlo k podpisu za ČR v době prezidentování Václava Havla. Stejně jako nová vláda může mít jiné názory na řešení určitých otázek, než vláda stará, je takový rozdíl možný i u prezidentů. Je lží tvrzení žaloby, že byly příslušné mezinárodní závazky sjednány prezidentem Klausem nebo z jeho pověření.
Václav Klaus byl zvolen Parlamentem na druhé funkční období v roce 2008, kdy již 5 let bylo známo, že s ratifikací Dodatkové protokolu váhá. Přesto to Parlamentu nevadilo v jeho opětovné volbě. Vadilo-li Parlamentu, že Václav Klaus neratifikoval smlouvu sjednanou z pověření Václava Havla, neměl jej volit. Když jej zvolil, nemůže takové jednání Senát po právu jako jedna z komor Parlamentu za dalších pět let považovat za velezradu. Změna v politickém obsazení Senátu není důvod k právnímu trestu.
Žaloba vyčetla Klausovi, že není obsazen Ústavní soud. To, že se po určitou dobu nedaří obsadit určitý orgán, není výjimečné. Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu nebyl obsazen od 20. 2. 2012 do 22. 3. 2013, kdy byl jmenován Miloslav Kala na základě návrhu Poslanecké sněmovny z 19. 3. 2013. Tato funkce nebyla obsazena dříve, když prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Lubomír Voleník zemřel 19. 6. 2003 a jeho nástupce František Dohnal byl jmenován prezidentem až 4. 11. 2005 na základě předchozího návrhu Poslanecké sněmovny z 26. 10. 2005. Pokud by měl být prezident trestán za neobsazení Ústavního soudu, jak potrestat Poslaneckou sněmovnu za nezvolení kandidátů na funkcionáře NKÚ? Ze srovnání vyplývá pokrytectví žaloby, kdy se obdobné chování u Parlamentu toleruje a u prezidenta trestá. A akceptovalo se i u bývalého prezidenta Václava Havla, který odmítl v roce 2002 návrhy Poslanecké sněmovny na jmenování Lubomíra Voleníka prezidentem a Františka Brožíka viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu tak, že Volníkovi skončilo funkční období 8. 7. 2002 spolu s viceprezidentem Václavem Peřichem a NKÚ tak neměl obsazenu žádnou z ústavních funkcí. Voleníka sice nakonec jmenoval, ale až 17. 10. 2002, Brožíka ne.
Senát podáním nedůvodné žaloby zklamal jako ústavní instituce. Ústavodárce si byl této možnosti vědom. Proto minulý rok schválil změnu ústavy, která se stala účinnou nástupem prezidenta Miloše Zemana a dle které musí mít Senát k žalobě souhlas Poslanecké sněmovny. Byli jsme evropskou raritou, když žalovat prezidenta mohla pouhá většina přítomných senátorů. Proto prošla žaloba, s kterou souhlasilo jen 38 senátorů, ani ne nadpoloviční většina všech, což je 41 senátorů.
Žaloba byla namířena proti instituci prezidenta. Byla projevem snahy skupinky senátorů, která nemá sílu oslabit prezidentské pravomoci řádnou změnou ústavy, aby stejného cíle dosáhla zastrašením prezidentů hrozbou žaloby. Ovšem platí-li současná ústava, má prezident pravomoci, které mu dává. Pokud se někomu nelíbí, jak konkrétní prezident využívá pravomoci, musí vyhrát prezidentské volby. Politické spory v demokracii se mají řešit u volebních uren, ne v soudních síních.