Autor Niagary na vyznamenání

Každý z mládí zná píseň “Teskně hučí Niagara”, avšak málokdo zná autora Eduarda Ingriše (11. 2. 1905 – 12. 1. 1991). Narodil se ve Zlonicích u Slaného. První operetu s názvem “Inzerát” složil v 15 letech. Nepatřila k nejúspěšnějším jako pozdější “Rozmarné zrcadlo” (1600 repríz), ale na jeviště se dostala. Vystudoval pražskou konzervatoř a věnoval se hudbě. Napsal na tisíc melodií, hudbu k 11 filmům, jedna z nich byla nominována na Oskara. K tomu připočtěme 60 operet, dirigování symfonických orchestrů v Praze (kde ve svých 24 letech byl nejmladším dirigentem vůbec), v Peru, Brazílii i USA.

Třicátá léta 20. st. byla doba zásadových mravů. Dvojice dopadená ve stanu bez oddacího listu šla do basy. Ředitele a majitele divadla Aréna Fencla napadlo využít mediální propagandy o zákazu a napsal libreto "Trampské milování". Pak oslovil skladatele Ingriše, aby připsal hudbu. Vzniklá opereta, která se skládala z řady výpravných obrazů. Jeden z nich představoval večer u ohně. Tam se “Teskně hučí Niagara” zpívala. Píseň se stala šlágrem. Psal se rok 1931. Za 70 let se písnička dostala do zpěvníků pro základní školy. Text písně byl inspirovaný příběhem indiánky Lelawaly z kmene Seneců. Indiáni věřili, že zvuk hřmícího vodopádu Owragrarah, jak Niagaru nazývali, je hlasem velkého boha Manitoua sídlícího pod vodopádem. Později byla píseň Waldemarem Matuškou nazpívána pod názvem “Temně hučí Niagara”. Nikdo dodnes neví proč, ale když Matuškovi manželka pana Ingriše, Nina, napsala, jak se věci mají, byla zpívána správně.

Když v roce 1947 odjel Ingriš do Jižní Ameriky, ještě netušil, že už se domů nikdy nevrátí. Po komunistickém převratu se totiž v Rio de Janeiru dostal do zapeklité situace. Do Československa se vrátit nechtěl, ale jako občan komunistického státu nedostal vízum do Argentiny a nepodařilo se mu prodloužit ani to brazilské. Ingriš situaci řeší po svém: obstarává si falešný pas a vydává se na dobrodružnou cestu proti proudu Amazonky a přes Andy do peruánské Limy. Tam stráví dalších čtrnáct let svého života. Otevírá si vlastní ateliér, fotografuje peruánskou krajinu, architekturu, věnuje se sociálnímu dokumentu, reklamní tvorbě, ale i fotografování známých osobností včetně hollywoodských celebrit (zhotovuje oficiální portréty peruánského prezidenta Manuela Prady). V roce 1949 se seznamuje s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem a zpracovává jejich fotografie.

V roce 1954 se Ingrišovi blížila padesátka a vše nasvědčovalo tomu, že život úspěšného a zavedeného fotografa, který publikuje i v takových časopisech jako jsou Time a Life a vyhrává fotografické soutěže, již nic dramatického nenaruší. Právě v tu chvíli však dochází k druhému významnému zlomu. Seznamuje se s norským etnologem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem. Ingriš se pro jeho myšlenky nadchne natolik, že se rozhodne osobně potvrdit Heyerdahlovu teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Již o rok později se uskutečnila první Ingrišova plavba na balzovém voru nazvaném Kantuta. Výprava končí po 95 dnech v obrovském vodním víru. O necelé čtyři roky později vyplouvá Kantuta II a po čtyřech měsících skutečně doplouvá do Francouzské Polynésie. Teorie je potvrzena, cesta zdokumentována na mnoha negativech i filmových pásech. Na podzim 1959 se Ingriš vrací do Peru, kde stráví ještě tři následující roky. Od roku 1962 žil v USA, převážně v Los Angeles. V roce 1991 zemřel v americkém Renu, jeho ostatky byly uloženy v rodných Zlonicích.Jeho život byl plný touhy po poznání. V emigraci nezapomněl na svou vlast a dělal jí skvělou vizitku. Byl uznáván za hranicemi, doma však uznání příliš nenašel. Eduard Ingriš si zaslouží uznání za celoživotní dílo, a proto jej navrhuji ocenit in memoriam Medailí Za zásluhy 3. stupně.