Ministr není loutka

Pavel Rychetský naznačil, že ministr spravedlnosti je v podstatě povinen jmenovat vrchního státního zástupce vybraného nejvyšším státním zástupcem, že jmenování ministrem má jen „symbolickou rovinu“ (Interview ČT 24, 23. 7. 2012). Právo však stanoví něco jiného. Až do roku 1993 jmenoval funkcionáře v prokuratuře generální prokurátor, který měl postavení samovládce. Od roku 1994 zákon o státním zastupitelství toto soustředění moci v prokuratuře, která vycházela ze sovětského modelu, zrušil. Demokratický stát měl obavu z kumulace moci generálního prokurátora bez demokratické kontroly. Nástrojem dělby moci ve veřejné žalobě je, že na jmenování vedoucích státních zástupců se musí shodnout dva subjekty. Většinou ministr s navrhujícím vyšším vedoucím státním zástupcem či ministr a vláda při jmenování nejvyššího státního zástupce.
V případě návrhu Lenky Bradáčové na jmenování vrchní státní zástupkyní v Praze navíc ministr sám rozhoduje, zda bude jako státní zástupkyně přeložena z krajského státního zastupitelství, kde působí, na vrchní státní zastupitelství. Zde nejvyšší státní zástupce nemá ani návrhové právo, jen se vyjadřuje, pokud návrh na přeložení podává sám státní zástupce. Tedy nejdříve musí ministr rozhodnout o tom, zda ji přeloží na Vrchní státní zastupitelství v Praze a pak, zda ji jmenuje šéfkou tohoto úřadu. Analogicky se dá užít nález Ústavního soudu z 12. 9. 2007 Pl.ÚS 87/06, který stanovil, že je-li jmenován místopředseda Nejvyššího soudu, musí být nejprve platně přidělen k tomuto soudu. Proto Ústavní soud zrušil jmenování místopředsedy Nejvyššího soudu Jaroslava Bureše z 8. 11. 2006.
Ministr je člen vlády, která má ústavní odpovědnost k Poslanecké sněmovně. To je základ parlamentní demokracie. Tuto odpovědnost nejvyšší státní zástupce nemá. Pokud někdo hovoří o právech členů vlády jako o formálních, fakticky převádí práva ministrů na jiné funkcionáře bez vazby na Poslaneckou sněmovnu. To je tunelování parlamentní demokracie. Žádný orgán si nemůže uzurpovat moc, kterou mu ústava či zákon nedává. Stanoví-li zákon, že vedoucí státní zástupce jmenuje ministr a že Ministerstvo spravedlnosti je ústřední správní úřad pro státní zastupitelství, je nutno znění zákona respektovat nebo změnit. Změnu zákona však nikdy neinicioval ani dlouholetý člen několika vlád Rychetský.
Ani prezident v naší ústavní praxi není povinen vyhovět návrhům, které dostane. Edvard Beneš odmítl návrh premiéra Klementa Gottwalda na jmenování Zdeňka Fierlingera ministrem zahraničí v březnu 1948. Naopak je kritizován, že vyhověl návrhu Klementa Gottwalda na jmenování členů vlády 25. 2. 1948. Václav Havel roku 2002 nejmenoval na návrh akademického senátu kandidáta na rektora Univerzity Hradec Králové Petera Mikuleckého a odmítl návrh vlády Miloše Zemana z roku 2000 na odvolání Tomáše Ježka z Komise pro cenné papíry. Václav Klaus v říjnu 2009 neakceptoval návrh vlády na jmenování tří generálů.
Ministr v našem ústavním systému stojí v čele rezortu, za který nese odpovědnost vláda před Poslaneckou sněmovnou. Je oprávněn i povinen vykonávat svá práva. Není loutkou jiných orgánů.