Uhorsko a podoby slovenskej identity v dlhom 19. storočí

Ivan Halász: Uhorsko a podoby slovenskej identity v dlhom 19. storočí

Kalligram Bratislava 2011, ISBN 978-80-8101-435-2, 233 s., http://kalligram.sk/?cl=kniha&iid=563

 

Ivan Halász je známý autor věnující se právním i politickým dějinám střední Evropy a zvláště Uher. K tomu má přirozené základy. Žije v Budapešti, narodil se však na Slovensku a má výbornou znalost středoevropských jazyků. Kniha je tvořena Úvodem a a 13 kapitolami. Obsahově ji lze rozdělit do tří ideových celků:

a)      kapitoly věnované koncepci politického společenství Uher a Slováků,
b)     kapitoly o vývoji slovenské národní politiky,
c)      kapitoly věnované významným představitelům slovenské společnosti.
Zajímavá je již definice 19. století užitá Halászem. To u něj začíná nikoliv strohým označením letopočtu, ale dějinnými událostmi. Na začátku Velkou francouzskou revolucí 1789 a na konci až vypuknutím první světové války 1914. Pak jde skutečné o dlouhé století.
V koncepcích politického společenství se Halász zabývá samotnými koncepcemi uherskými, kde původně nebylo vůbec automatické vnímání Uher jako dominantně státu maďarského národa a koncept jednotného politického národa po vzoru francouzském umožňoval i rozvoj národních menšin. Národ uherský se původně ztotožňoval s plnoprávnými obyvateli – tedy jen šlechtou, která byla poměrně početná (asi 5% veškerého obyvatelstva, jinde méně než 1%), neboť zde na rozdíl od Moravy a Čech bylo velmi početné zemanstvo (s. 40-41), nikoliv však jazykově jen maďarská. Nicméně faktická realizace konceptu jednotného politického národa vedla k nadřazenosti národa maďarského, byť ten byl početně slabý a teprve ke konci starých Uher překročil 50% podíl na jejich obyvatelstvu. I v maďarském prostředí byli stoupenci různých politických směrů ve vztahu k Habsburkům, maďarskému národu jako takovému, ale i nemaďarským národům. Ve vztahu k Habsburkům to byli konzervativní zastánci staré uherské stavovské monarchie, zastánci samostatnosti, která byla vyhlášena v revoluci 1848 Lajosem Kossuthem, a nakonec vítězného konceptu dualismu s Rakouskem. Ve vztahu k maďarskému národu se objevují snahy posílit jeho velikost bájným původem, včetně možného příbuzenství s Turky, přestože se křesťanské Uhry sotva vymanily z této muslimské okupace. Důvod byl ten, že ugrofinské příbuzenství s Estonci a Finy jako tehdy podmaněnými národy bylo málo elegantní pro hrdou maďarskou šlechtu (s. 14). Vztah Maďarů k jiným národům Uher byl ovládán zemským určením, kdy byli ochotni uznat či alespoň jednat o právech národů, které v historii vytvořily nějaký státoprávní útvar jako např. Chorvatské království (s. 64-65). Slovensko i Podkarpatsko však chápali jako integrální součást vlastních Uher – horní i dolní země pro maďarské vůdce 19. století byla nerozdělitelná, byť i jen jako federální subjekty v rámci jednoho státu.
Ve slovenském prostředí pak spolupůsobily s rozdílnou dějinnou intenzitou koncepce uherského povědomí, československé jazykové jednoty (Kollár), slovenského národní svébytnosti v rámci Uher, panslovanské a rusofilské ideje (s. 16-19). Halász se zmiňuje i koncepci přijetí maďarského povědomí, které mohlo být v jazykové či jen ideové podobě. Rovněž uvádí i příklad Slovjaků jako pokusu o konstituování svébytného národa z obyvatel východního Slovenska (s. 19-20). Řada slovenských představitelů přešla různými proudy během svého života. Halasz se v kapitole Slovenská národná politika a židovská komunita v období dualizmu věnuje snaze slovenských buditelů získat na svou stranu židy, kteří žili v slovenském prostředí. Nicméně řada židů se poměrně nedávno přistěhovala z Moravy (s. 94) či Haliče a neměli větší slovenské povědomí. Bohatí židé usilující o asimilaci pak dávali přednost maďarství.
V kapitolách věnovaných významným osobnostem 19. století se Halász věnuje Lajosy Kossuthovi, který jako vůdce uherské revoluce 1848-49 významně ovlivnil slovenskou politiku. Kossuth měl slovenské vazby a původně pocházel ze zemanského rodu z Turce. Kossuth je propojen revolučním rokem s Ľudovítem Štúrem, kterému se Halasz věnuje následně. Právě Štúr byl jako tvůrce novodobé spisovné slovenštiny zastánce slovenské jazykové odluky od češtiny (bibličtiny). Přičemž motivací mohlo být i získání lepší pozice pro Slováky jako svébytné občany Uher nezávislé na obyvatelích za uherskými hranicemi. Nicméně koncept slovenské národní svébytnosti v rámci Uher nezískal podporu ani revoluční uherské vlády, ale ani konzervativní Vídně. Štůr nakonec své zklamání řešil příkonem k rusofilství. Halász se dále věnuje osobám Jána Kalinčiaka, Martina Morháča, Milana Hodžu a Jozefa Škultétyho. Nejvíc pozornosti však věnuje představitelům proudu Slováků, kteří byli původně slovenskými národovci, ale odešli do Budapešti, kde se stali součástí uherské společnosti a státu loajálními občany. Přesto však nezapřeli svou slovenskost. Jde zde o podnikatele a politika Jána Nepomuka Bobulu a evangelického biskupa Daniela Bacháta.
Ján Nepomuk Bobula se narodil 1844 v Dovalove na Liptově. Nedokončil studium gymnázia v Komárně a do Pešti přišel 1861 jako zednický pomocník. Od roku 1863 byl publikačně činný v Pešťbudínských vedomostiach, Jánošíku a Junoši. Bobula postupně složil stavitelskou zkoušku, dokončil gymnaziální studia a vystudoval i Stavitelsko-technický institut. Vzal si dceru bohatého pešťského podnikatele slovenského původu Jozefa Pozdecha a tím se materiálně zajistil. Původně se politicky angažoval pro slovenskou věc. Vždy však vystupoval prouhersky a odmítal obcházet maďarské budapešťské představitele a spoléhat se na pomoc vídeňského centra ve prospěch Slováků. Proto neprosazoval myšlenku územní autonomie formou vytvoření Slovenského okolia. Doufal, že prouherský postoj bude odměněn respektováním práv Slováků v oblasti jejich jazyka a školství (kulturní autonomie). Tuto politiku prosazoval i v jím založených budapešťských Slovenských novinách, jejichž vydání uvítal i vůdce maďarského povstání z roku 1848 Lajos Kossuth. Poté, co maďarská vláda nejevila zájem o jakýkoli kompromis, pochopil, že jako slovenský politik v Budapešti nemá šanci na úspěch, a rezignoval na tuto politickou činnost. Nově se rozhodl věnovat podnikání v oboru stavitelství v bouřlivě se rozvíjející Pešti a komunální politice v budapešťském 6. obvodu. V obou těchto oblastech se stal velmi úspěšným a nakonec byl zvolen 1892 do uherského sněmu, kde působil až do roku 1897 za vládní maďarskou Svobodomyslnou stranu. K jeho stavební odbornosti je nutné dodat, že byl stavitelem řady budapešťských paláců a hlavním stavebním dozorcem na stavbě nové budovy uherského parlamentu v Budapešti. Za své stavební aktivity byl odměněn udělením rytířského řádu Františka Josefa. Zemřel roku 1903. Bobula byl úspěšným představitelem slovenské podnikatelské třídy v Budapešti, která se však pro svůj úspěch musela vzdát slovenských národních požadavků. Byť v konkrétních případech se za dílčí slovenské věci angažoval nadále (přímluva za povolení Slovenské muzejní společnosti). Jak však výstižně na s. 147 dodává Iván Halasz: „Dlouhodobě bylo těžší zůstat uvědomělým Slovákem v Budapešti, než například na Liptově, v Turci anebo u Trenčína.“
Daniel Bachát se narodil 18. 6. 1840 v Ratkovej u Rimavské Soboty. Jeho otec byl soukenickým mistrem, ale syna nechal vystudovat na gymnáziu. Bachátovi v 16 letech zemřel otec a o rok později ztratil i matku, přesto pokračoval ve studiu evangelické teologie v Prešově a následně na univerzitě ve Vídni. V roce 1863 se stal kaplanem a farářem v Hybiach a posléze farářem v Pribyline v Liptově. V tomto období začal přispívat do různých slovenských tiskovin (Národné noviny, Slovenské noviny, Slovenský týždenník, Slovenský denník, Černokňažník, Orel, Junoš) a psal i básně. Dětství popsal ve své povídce Nezábudka na Nezábudova (1871). Aktivně se účastnil slovenského spolkového života (družstevnictví) a slovenských aktivit. V roce 1861 byl účastníkem memorandové delegace do Vídně a přechodně členem politické skupiny Nová slovenská škola (Ján Nepomuk Bobula, Ján Palárik, Ján Mallý-Dusarov), která se snažila o kompromis s Maďary za cenu větších ústupků než Stará slovenská škola zvláště v otázce autonomie Slovenského okolí.
Dnes působí paradoxně, že slovenský evangelický sbor v Pešti vznikl dříve než 1837 sbor maďarský. Slovenský sbor však po odchodu Kollára na vídeňskou univerzitu byl vnitřně rozhárán a finančně zadlužen. Jako projev snahy o změnu byla právě volba Bacháta novým farářem roku 1873. Bachát sbor konsolidoval a postupně se stal významnou osobou Budapešti. V rámci církve byl opakovaně jako představitel slovenského sboru zvolen seniorem celého seniorátu v Budapešti v letech 1874-1905, tedy stál v čele místních slovenských, ale i maďarských a německých luteránů. Nakonec byl v roce 1905 zvolen biskupem Bánského distriktu. Tuto podporu získal i tím, že podle potřeb věřících užíval při jednotlivých náboženských úkonech nejen slovenštinu, ale i maďarštinu a němčinu. Své církevní práce pak psal v jazyku Kralické bible (renesanční češtině), která byla obecně uznávána za klasický jazyk protestantů v Uhrách. Akceptaci Bacháta v dominantně maďarském budapešťském prostředí dokazuje i to, že vzpomínku na něj po jeho úmrtí zveřejnil přední maďarský politický deník Magyar Szo na první straně. Bachátova plná akceptace uherského státu mu přinesla jeho uznání uherskou (maďarskou) vládnoucí společností, což jej vyneslo až k biskupskému úřadu a předtím řádu Františka Josefa. Halász s pochopením konstatuje, že v Budapešti mohli dojít společenského uznání jen Slováci, kteří akceptovali uherský stát a ideu jednotného uherského národa se státním jazykem maďarským, ale nemuseli se přidat do protislovenských útoků a zapřít své kořeny, jak tak činili někteří pomaďarštění Slováci-kariéristé. V kapitole Veľmesto a jeho hodnotový svět v dielach evnajelického duchovného Daniela Bachát-Dumného se Halász věnuje jeho literárnímu dílu. Halász připomíná i následné stanovisko literárních kritiků, kteří Bachátovo dílo hodnotili příkře jako nehodnotné a sentimentální. Halász však uvádí, že v Bachátově době byly jeho povídky čtené. Nicméně i literární dílo prošlo vývojem od původního národního hlediska a stesku po hornouherském venkově (Z veľmesta, 1873-73), (Vodnárka, 1876) k akceptaci velkoměstského života (Hasič, 1876), od sentimentu (Květinářka, 1878) k realističtějším povídkám (Koník, Odsadil sa sám, obě 1888).

Halászovu knihu nutno uvítat, jelikož je pro moravského, slezského a českého čtenáře jazykově přístupným dílem o problémech politického a společenského vývoje starého Uherska v 19. století. Včetně skutečnosti, že významná část slovenské elity až do 1. světové války viděla budoucnost Slováků v rámci národně reformovaných Uher, ne v jejich rozbití.