Zlaté tele v právu

Zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období v roce 2009 bez toho, aby k tomu Ústavní soud opravňovala ústava, i další snahy Ústavního soudu nadřadit se nad ústavodárce vychází z teorie materiálního jádra ústavy, které je podle jejich zastánců nad samotnou ústavou. Po odmítnutí Božího základu nové sekulární ústavy svou dominanci v právu odvozovaly z toho, že jsou přijaty obtížnějším způsobem než obyčejné zákony v parlamentech či v referendech. V reakci na to, že i demokratické ústavy umožnily nástup nedemokratických režimů, se v ústavách začaly objevovat klauzule nezměnitelnosti a v teorii pojem materiální jádro ústavy, které je nad ostatní ústavou.
Teorie materiálního jádra ústavy jako něčeho nedotknutelného je výrazem strachu přiznat si důsledek odstranění teokratického základu ústav a zavedení vlády lidu. Někteří z lidu mají strach a vidí v něm dav, který může zvlčit. Ovšem teorie materiálního jádra ústavnosti není nic jiného než pokus o třetí cestu mezi demokratickým základem moci v lidu a transcedentálním základem v Bohu. Materiální jádro je prý vytvořeno lidem při prvotním ustavení moci, ale již lidem nezměnitelné, stane se nadlidským.
Fakticky se teorie materiálního jádra ústavnosti staví do stejné pozice jako hlavní pramen nacistického práva, kterým nebylo psané právo, ale právní přesvědčení vycházející z ducha národa a vůdcovy vůle. Přičemž šlo o neuchopitelnou kategorii, jelikož běžný soudce aplikující právo se nemohl zeptat, co vlastně vůdce chce. Též komunistická teorie práva zastávala stanovisko vázanosti soudce třídně podmíněným socialistickým právním vědomím. Nacismus, stejně jako komunismus, trpěl víru v Boha, ale sám ji nepotřeboval. I nacismus však hledal novou transcedentální kvalitu pro základ svého práva – tou byla vůdcova vůle vycházející z Prozřetelnosti. Pozoruhodná je blízkost podstaty pramene práva u nacistů - právní přesvědčení a pramene práva v komunismu – socialistické právní vědomí.
V sekularizované demokracii není jiné legitimity, než je shoda většiny. I když má vláda většiny jako každá vláda svá problémová místa, je to podstata demokracie, která nemůže být odstraněna, aniž stát ztratí demokratický režim. Většina demokratických států zavedla rigiditu základních právních norem, které nazývá ústavními. Tedy, že k jejich vzniku a změně nestačí pouhá prostá většina, ale většina kvalifikovaná. To zajišťuje širší konsenzus společnosti nad ústavními normami ve srovnání s menším konsenzem nutným k přijetí obyčejných zákonů. Tento širší konsenzus s sebou nese i větší stabilitu ústavních norem. Nicméně stále zůstává stanovení ústavních norem v rukou parlamentu jako lidem voleného zastupitelského sboru nebo o nich rozhoduje přímo lid v referendu anebo jsou možné různé kombinace. Vše však zůstává v rámci demokracie, která ze své podstaty jiný základ suverénní moci než lid nemá a mít nemůže. Demokracie je postavena na důvěře v lidi, což plně vystihují slova Tomáše Garrigue. Masaryka: „...demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry.“ (Karel Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, část 3. Myšlení a život, kapitola Politika, podkapitola Demokracie).
Buď je v ústavních základech obsažena víra v Boha, pak jsou teorie o materiálním jádru zbytečné, nebo Boha z ústavy vytlačíme, ale pak nelze hledat její transcedentální základ. V sekularizované demokracii je pánem ústavy, včetně jejího jádra, lid. Konstrukce materiálního jádra ústavy mocensky posiluje Ústavní soud, nikoli ochranu demokracie. Jde o zlaté tele v právu, které je falešnou modlou. Příhodně to vyjádřil ústavní soudce Jan Musil slovy: „Představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?“