Problém levice

S výměnou stranických špiček sociálních demokratů a komunistů a s nadcházejícími poslaneckými volbami se otevírá otázka spolupráce sociální demokracie a komunistů na vládní úrovni. Komunistická strana po listopadu 1989 nezanikla, jak někteří původně předpokládali, v minulých volbách posílila v Poslanecké sněmovně. Dokonce někteří politici uvádí, že při chybách sociální demokracie se komunisté mohou stát hlavní stranou levice. Komunisté však zřejmě dosáhli maxima podpory a není reálné předpokládat, že by mohli na levici odsunout sociální demokracii až na druhé místo. Avšak jejich pozice jsou stabilní a budou dlouhodobě zaujímat místo třetí nejsilnější parlamentní strany. Před sociální demokracií se tak otevírá dilema: S kým příště – s Občanskou demokratickou stranou či komunisty? Na tuto otázku jsou v sociální demokracii trvale dva názory.

První názor vychází z historické zkušenosti z komunistického období. Činí dnešní komunistickou stranu odpovědnou za zločiny totalitního režimu, zvláště 50. let 20. století, a proto zásadně odmítá možnou oporu vlády o komunistickou stranu. Jde o názor chápající náš stát jako stát postkomunistický, v němž komunistická strana představuje hrozbu pro novou demokracii s možností obnovení starých pořádků.

Druhý názor vychází z předpokladu, že jsme překonali postkomunistické období a jsme standartní evropskou demokracií. Hlavní soupeřem levice je pak jako všude jinde pravice. Úkolem sociální demokracie v našich podmínkách je bojovat proti návrhům občanské demokracie plánující zavedení rovné daně, rovného minimálního důchodu a placeného zdravotnictví. Tedy plán na zbourání sociálního státu, zrušení sociální soudržnosti a na zchudnutí většiny našeho obyvatelstva. K tomuto zápasu musí sociální demokracie hledat programové spojence na levici, včetně komunistické strany, která se hlásí k demokracii jako základu politického systému Evropy.

Oba názory jsou v současné sociální demokracii zastoupeny. Nakonec rozhodnou levicoví voliči, který z nich se prosadí. Levicoví voliči rozhodnou, zda je pro ně důležitější poměřovat politické strany z hlediska minulosti či z hlediska budoucích politických bojů. V dnešním velkém a celoevropském boji může sociální stát obstát jen, pokud jeho myšlenku budou obhajovat silné strany, které dokážou získat většinovou podporu pro vládní program hájící zásady sociálního státu. V realitě stranického systému Čech, Moravy a Slezska není jiná možnost než silnou levici tvořit spoluprací sociální demokracie a komunistů. Špidlova úvaha, že by se do Poslanecké sněmovny dostal možný spojenec sociální demokracie – Zelení se ukazuje jako naprostá chiméra. Pokud tedy stát nemá být utopen v nemastných a neslaných kompromiseceh velké koalice sociální a občanských demokratů, je jedinou reálnou alternativou pravicovému vládnutí vláda sociální demokracie opírající se o komunisty. Vytvořili by se tak dva velké stranické bloky pravicový občanských demokratů a lidovců a levicový sociálních demokratů a komunistů. Tedy staly bychom se normální evropskou demokracií, kde bojuje levice s pravicí a vznikají koalice levicové či pravicové, nikoliv ideově nepřirozené koalice sociální demokracie s krajně pravicovou Unií svobody.