Ratifikace lisabonské smlouvy

Aleš Gerloch (Odpůrci Lisabonu..., Právo 11. 5. 2009) uvedl jako možnost při prezidentově nechuti ratifikovat lisabonskou smlouvu jeho obžalobu pro velezradu či dočasné přesunutí jeho pravomocí na předsedu vlády a Poslanecké sněmovny. Prvotní sjednání i konečná ratifikace mezinárodních smluv je ústavním právem prezidenta. V parlamentní republice je dělba moci. Jsou-li určité působnosti svěřeny prezidentu, parlamentu či soudu, pak je vykonávají a jiné orgány si je nemohou přisvojit. To je rozdíl od formy vlády shromáždění, kdy parlament je nejvyšším orgánem veškeré státní moci. Tato forma vlády byla u nás zavedena roku 1960 jako vítězství socialismu prezidentem Antonínem Novotným a uplatňovala se do rozdělení Československa. Tehdy byla vůle parlamentu pokládána za nejvyšší vůli, kterou ostatní musí respektovat. Od roku 1993 však platí dělba moci, kdy každý státní orgán může jen, co dovoluje ústava. Parlament není nadřazen prezidentovi, České národní bance či Ústavnímu soudu jen proto, že je volen přímo. I ostatní orgány mají demokratickou legitimitu a vykonávají své pravomoci bez ohledu na příkazy Parlamentu. Úvahy o tom, že nějaký státní orgán musí být donucen k poslušnosti Parlamentu trvalým či dočasným sesazením popírají dělbu moci a vedou k ústavnímu puči.

 

Mezinárodní smlouva je nástroj zahraniční politiky, kde rozhoduje nejen pohled právní. Nelze ratifikovat mezinárodní smlouvu, která je neústavní, ale může být odmítnuta i smlouva, jež neodpovídá zájmům státu. Ratifikace může být odmítnuta pro politickou změnu, kdy po sjednání smlouvy došlo mezi státy k ochlazení a již na smlouvě nemají zájem. Václav Klaus neratifikoval protokol k Evropské sociální chartě, s nímž souhlasil Parlament roku 2003, a statut Mezinárodního trestního soudu, s nímž souhlasil Parlament dokonce třípětinovou většinou. Tyto mezinárodní smlouvy byly sjednány z pověření dřívějšího prezidenta Václava Havla. Lisabonská smlouva byla sjednána z pověření Václava Klause a podepsána jeho jménem premiérem. Pokud prezident nesouhlasil s obsahem smlouvy, neměl pověřit premiéra k jejímu podpisu. Měl svůj názor právně závazným způsobem vyjádřit při sjednání smlouvy. To nic nemění na tom, že právo ratifikace přísluší prezidentovi.