Ministr spravedlnosti a trestní řízení

Diskutuje se, zda ministr spravedlnosti jako součást moci výkonné může vstoupit do trestního řízení. I v dělbě státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, platí, že moci se vzájemně ovlivňují. To i v trestním řízení, kde má hlavní slovo soudní moc, ale ne výlučně. Sama ústava řadí státní zastupitelství u nás do výkonné moci, je zvláštní složkou rezortu spravedlnosti. V jiných státech je ministr spravedlnosti zároveň generálním prokurátorem (USA, Polsko) nebo funkční období nejvyššího státního zástupce končí s funkcí premiéra (Irsko). Jinde je státní zastupitelství součástí moci soudní (Itálie) či zcela odděleno od vlády i soudů (Slovensko). Ve všech státech mají nesoudní orgány - hlava státu, ministr či parlament právo vstupu do trestního řízení buď milostí jednotlivci, hromadnou amnestií i jinak.

Náš zákon ministra spravedlnosti opravňuje podat Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona proti pravomocným rozhodnutím soudů i státního zástupce. Podnět ke stížnosti může ministrovi podat kdokoli, ovšem ministr mu nemusí vyhovět. Záleží na něm, jak s ním naloží. Může jej dát prošetřit státním zastupitelstvím, nebo zhodnotí jeho důvodnost ministerstvo. Proto státní zastupitelství poskytuje součinnost ministru spravedlnosti při plnění jeho úkolů. I když nechá ministr prošetřit podnět státním zastupitelstvím, není jeho názorem vázán v tom, zda podá stížnost pro porušení zákona.

Ministerstvo spravedlnosti rovněž rozhoduje o předání trestní věci do ciziny. Ministr povoluje vydání osoby do ciziny na žádost cizího státu a může proti všem soudcům a státním zástupcům navrhnout kárné řízení. I zde má ministr právo seznamovat se s příslušnými dokumenty. Je totiž nesmyslné, aby zákon dával ministru určitá práva, ale již ne nástroje, jak tato práva se znalostí věci využít. Tedy tradičně je ministr spravedlnosti vybaven určitými právy v trestním řízení. V demokratických státech můžeme nalézt různé modely, i ty, kde má ministr mnohem více práv v trestním řízení než u nás.