Tajná volba je pravidlem

V diskuzi, zda volit prezidenta veřejně či tajně, je dobré podívat se do historie. Poprvé byl zvolen Tomáš G. Masaryk prezidentem v listopadu 1918 aklamací, což nebyla klasická veřejná volba, ale mohutné výkřiky souhlasu a povstání poslanců v odpověď na jeho navržení. Byla to doba revoluční a stejně poslanci předtím odsouhlasili roztržení svazků s rodem habsbursko-lotrinským. Následující volby Masaryka 1920, 1927, 1934, Edvarda Beneše 1935 i Emila Háchy 1938 byly tajné. Tajně byl zvolen i Jozef Tiso prezidentem Slovenské republiky Slovenským sněmem v říjnu 1939. Roku 1945 byl Prozatímním národním shromážděním stvrzen Beneš ve funkci veřejným hlasováním, to však nebyla volba, ale jen potvrzení jeho válečného mandátu. Již v následujícím roce byl znovu zvolen tajnou volbou. Veřejná volba prezidenta pak u nás fungovala v době totality. Veřejně byl zvolen prezidentem Klement Gottwald 1948, Antonín Zápotocký 1953 i dvakrát Antonín Novotný 1957 a 1964. Výdobytkem demokratizace pražského jara byla tajná volba prezidenta, což nebylo normalizací zrušeno. Tajně byl volen prezident Ludvík Svoboda 1968 i 1973 a třikrát Gustav Husák 1975, 1980 a 1985. Opětovně k veřejné volbě došlo roku 1989, kdy noví vůdci chtějící Václava Havla, odmítli volbu prezidenta lidem a souhlasili s volbou parlamentem zvoleným v době totality. Veřejná volba byla prostředkem nátlaku na poslance, aby v rozporu se svým přesvědčením volili člověka, kterého jejich režim věznil. Následující volba Havla československým prezidentem 1990 byla však znovu tajná a taktéž neúspěšné volby československého prezidenta v roce 1992. Stejně tomu bylo při volbách prezidenta České republiky - Havla 1993 a 1998 i Václava Klause 2003. Jen v roce 2008 stranická vedení sociální demokracie a zelených prosadila veřejnou volbu, neboť chtěla kontrolovat hlasování vlastních poslanců a senátorů. Rovněž volby prezidenta na Slovensku Národní radou v roce 1993 i 1998 před zavedením přímé volby byly tajné.

Historicky tedy byla veřejná volba užita v době revoluční nebo nejtvrdší totality. Běžným demokratickým pravidlem je rozhodovat o personálních věcech v tajné volbě. To platí nejen pro volbu prezidenta, všechny parlamentní strany volí své předsedy tajnou volbou. Tajná volba prezidenta patří mezi evropské zvyklosti ve státech, kde se volí přímo i nepřímo. Tajně volí parlament nebo jiný volební orgán prezidenta v Lotyšsku, Estonsku, Řecku, Maďarsku, Itálii a Německu.

Veřejná volba je výhodná pro stranické vedení, aby kontrolovalo poslušnost vlastních poslanců. Nicméně hlava státu v demokratické republice se nemá bát tajné volby, jako se jí nebál nejen Masaryk, ale ani Beneš, jehož zvolení roku 1935 nebylo samozřejmostí. Snad i tahanice o způsob volby povede k tomu, aby si prezidenta mohli u nás volit lidé sami v přímých a ovšem tajných volbách.